A kde je Efko? Zapomněla jsem na něj, a vzhledem k tomu, že to byl jen souhrn krátkých recenzí a pozvánek na filmy z října/listopadu/prosince, nemá to už moc smysl. Rovnou tedy přejdu na Géčko, které je doslova hnusné a krvavé. Psala jsem to na téma Zvíře v nás, proto byly gore horory, jinak též splattery, jasnou volbou.
Velká Británie, 2009, 86 min
Drama / Thriller
Režie: Lisa Barros D’Sa a Glenn Leyburn
Hrají: Rupert Grint, Robert Sheehan, Kimberley Nixon, James Nesbitt, Conor MacNeill
Všichni víte, že jsem velkým milovníkem všeho okolo HP série, a tak se čas od času rozhodnu podívat se, jak si vedou filmoví představitelé hlavního trojlístku. Asi před čtrnácti dny jsem tedy viděla ne zas tak špatné Ballet Shoes, kde ovšem Emma neměla mnoho prostoru, a tento týden Cherrybomb s Rupertem Grintem v jedné z hlavních rolí. Vzbudilo to ve mně tak silné emoce, že o tom musím napsat.
Nesnáším, když přijde čas na článek „Nesnáším, když nesnáším“.
Nesnáším každodenní ranní mámino lamentování. Nesnáším, když se podívám z okna a tam je Silent Hill. Nesnáším, když si po dvou minutách chůze uvědomím, že vzduch, který dýchám, je moc těžký. Nesnáším, když se mi studený vzduch, nechápu jak, dostane pod kabát a svetr. Nesnáším, když si chci zapálit a zjistím, že zapalovač nefunguje. Nesnáším, když musím dobíhat tramvaj, která jede dřív. Nesnáším, když zmeškám tramvaj, která jede dřív. Nesnáším, když tramvaj jede pozdě. Nesnáším, když mi paní, jejíž pejsek se před chvíli vesele vykadil doprostřed chodníku, oznámí, že ten vajgl bych příště mohla vyhodit do imaginárního koše. Nesnáším, když při cestě z Národky na Lazarskou vrazím do milionu lidí a nikdo z nich se neotočí. Nesnáším smrad průchodu do školy.
Nesnáším, když mám hlad. Nesnáším, když si představuju mega burgery z pořadu Vášnivý jedlík. Nesnáším, když jdu ze školy domů, a i když tam na mě čeká jídlo, stejně si koupím sýrovou fornettku. Nesnáším, když se mě cizí chlap zeptá, jestli je vedle mě místo. Nesnáším, když z tramvaje vidím kluka bez trička, jak si to štráduje po silnici s flaškou Bohemky v ruce. Nesnáším, když jsem celá od drobků. Nesnáším, když je Otakarka rozkopaná. Nesnáším, když všude vidím předpovědi, jako třeba ceduli s nápisem „Městská část Praha 4 k pronájmu“. Nesnáším, když vidím dva starší pány, kteří shrabávají listí a vypadají, že jsou šťastnější, než kdy budu v práci já. Nesnáším tu zatáčku mezi Pražského povstání a Na Veselí, kde to vždycky vypadá, že se tramvaj srazí s autem.
Nesnáším, když otevřu dveře a dýchne na mě prapodivný zápach vytápěného, nevětraného bytu. Nesnáším, když otevřu okno a za dvě pikonanomili sekundy je mi šílená zima. Nesnáším, když zapínám počítač a praštím se při tom do hlavy. Nesnáším, když si uvědomím, že se hrbím. Nesnáším, když se pak narovnám a mám tak o dvacet centimetrů víc. Nesnáším, když se tenhle proces opakuje každých pět minut. Nesnáším, když se musím učit, co to je framing, co to je gatekeeper nebo co to je objektivita v žurnalistice.
Nesnáším, když si v devět chci pustit film. Nesnáším, když se za deset minut kouknu na čas a nejednou je půl jedenáctý. Nesnáším, když se musím jít umýt. Nesnáším, když si potom ten film vážně pustím. Nesnáším, když ho musím zastavovat, abych se podívala, jestli mě někdo neshání. Nesnáším, když shání. Nesnáším, když neshání. Nesnáším svoje nové vyzvánění z originálního Zmeškaného hovoru. Nesnáším, když film končí po půlnoci. Nesnáším, když se musím rozhodnout, jestli zhasnu lampičku nebo vypnu počítač. Nesnáším, když zavřu Toshia do skříně. Nesnáším, když musím jít na záchod, protože mám panickou hrůzu z toho, že bych se v noci počůrala. Nesnáším, že ta hrůza nevyplývá z pocitu studu, ale z představy, že bych to pak musela uklidit, než bych mohla dál spát. Nesnáším, když ležím na zádech. Nesnáším, když ležím na boku. Nesnáším, když ležím na břiše. Nesnáším, když jsem celá přikrytá. Nesnáším, když mi kouká noha ven, kde mi jí může ukousnout bubák. Nesnáším spánek. Nesnáším probuzení. Nesnáším vstávání. Nesnáším každodenní ranní mámino lamentování…
Nesnáším stereotyp, nesnáším rutinu, nesnáším slovo ´standardní´, nesnáším slovo ´ordinérní´.
Nesnáším. Nesnášíš?
Posledních pár dní stávkuje mozek buď mě, nebo úplně všem v mém okolí. Jak praví jeden meme – a vy, kteří mě máte v přátelích na facebooku víte, jak moc mám memy ráda – „Before you diagnose yourself with depression or low self-esteem, first make sure you are not, in fact, just surrounded by assholes.“ (Pravděpodobně to je i nějaký citát, ale našla jsem asi tři jeho autory, takže.)
Honzík jen a pouze pro mě (<3) zmodřil nechutně růžové Om Nom Nom téma (někteří moc dobře vědí, co pro MNE slova om nom nom znamenají!), a tak vás ode dneška bude strašit představa, že kdykoliv přijdete k Inkoustové princezně, hrozí, že vás slupne podivné asi stvoření s vykulenýma očima.